Většina z nás se o ní pokoušela na střední, když jste ale zkoušeli softball, tedy větší míč, menší hřiště, nadhoz spodem. Tahle úžasná hra byla za totality dost potlačovaná, byť naši otcové trollili bolševiky tím, že ho zdatně hrají i soudruzi na Kubě.
V Česku ho hraje pár tisícovek lidí, je na něj totiž potřeba poměrně sofistikované, velké a drahé hřiště, prostě nestačí jen louka jako u fotbálku. Jelikož baseballu kromě těch zapálených nikdo moc nerozumí a mužské zápasy trvají tři hodiny, takže ho neuvidíte ani tak často v televizi. Tudíž v tom sportu není mnoho velkých sponzorských peněz. Takže si ta komunita musí všechno tvrdě odmakat – od vlastnoručního kopání drenáží na krajských hřištích třeba po šetření z kapesného samotných hráčů, kteří pak jezdí reprezentovat na evropská či světová mistrovství.Přesto jsme v něm pravidelně v první evropské pětce, náš nároďák je schopen hrát vyrovnané zápasy s Němci, Italy či Holanďany, kteří mají viceméně profesionální ligy a týmy plné lidí podepsaných americkými týmy, které dominují světovému baseballu. V mládežnických kategoriích jsou Češi absolutní evropská špička.Jenže největší bombou je to, že nároďák do jedenadvaceti let se probojoval na mistrovství světa, kde ti kluci z různých regionů Česka (které v naší komunitě dobře známe) , jsou schopni hrát vyrovnané zápasy s reprezentacemi tak baseballově silných a velkých zemí, jako je Mexiko, Zéland či Itálie. A zabojovali tak, že se dostali mezi šest nejlepších týmů světa.
To je nepředstavitelné, když to jsou kluci, kteří nemají v Česku žádný plně profesionální program, normálně chodí na střední a vysoké školy, dělají klasické brigády a po odpolednech trénují. Nejsou to Kokosy na sněhu, ale nemá to k nim moc daleko!
Takže ANO, JDE TO. Stačí hodně chtít, makat a bojovat.
